https://docs.google.com/file/d/0B2vZoELyr7AZR0JhR0wtMEpaVFk/edit
Co je to publicistika?
Mediální teorie vs lingvistika
* Existují rozdíly v názvosloví žurnalistické a jazykovědné terminologie. Teoretici masových médií rozdělují tvorbu novinářů na zpravodajství a publicistiku, v české stylistice je název publicistika a publicistický styl užíván pro jakoukoli novinářskou tvorbu.
Terminologické problémy
* Žurnalistiku lze vymezit jako činnost v hromadných sdělovacích prostředcích (zvl. v novinách, časopisech, rozhlase, televizi apod.), novinářství, dále také jako obor zabývající se touto činností; jindy se tím rozumí pouze denní tisk, noviny.
* Publicistika je často chápána také jako žurnalistická nebo spisovatelská činnost v hromadných sdělovacích prostředcích, která slouží k informaci o aktuálních otázkách a komentuje je. Výrazem publicistika můžeme pojmenovat též souhrn časopisů (určitého směru, ve vymezeném období aj.), a to včetně osob, které je píší, redigují apod.
* V české lingvistické, přesněji stylistické terminologii se pro činnost hromadných sdělovacích prostředků a rovněž pro sféru příslušných textů užívá pojmenování jak žurnalistika, tak také publicistika.
* Někdy se oba termíny ztotožňovaly a s určitými výhradami byly považovány za synonymní, jindy žurnalistika představuje souborný název pro zpravodajství, které slouží k informování, a rovněž pro publicistiku, jež hodnotí, posuzuje, přesvědčuje.
Základní jazykovědné vymezení
* Publicistika se vymezuje jako součást žurnalistiky s funkcí přesvědčovací, hodnotící a
získávací, žurnalistika se pak pojímá jako synonymní pojmenování k novinářství.
* Pro žurnalistiku se vyvinul specifický objektivní vyjadřovací styl -- publicistický. Jako jeden z funkčních stylů současné češtiny představuje zobecněné a nadřazené označení pro všechny žurnalistické texty (verbální komunikáty), které vedle své funkce informativní (zpravovací, sdělné, komunikační) plní ještě funkci persvazivní, působící, ovlivňovací.
* Publicistický styl při nejvyšší míře zobecnění představuje nadřazený pojem pro tyto dílčí
funkční styly:
* zpravodajský styl
* publicistický styl v užším smyslu neboli analytický styl
* publicistický styl beletristický.
Základní žurnalistické vymezení
* Žurnalistika se dělí na dva základní okruhy: zpravodajství a publicistika
Jde o dvě odlišné skupiny novinářských žánrů, mezi nimiž však není vytyčena zcela jasná hranice.
Zpravodajství vs. publicistika
* Zatímco zpravodajství (news) má být prosté jakýchkoliv subjektivních postojů, názorů a stanovisek, do publicistiky patří naopak ty novinářské žánry, které postoje, stanoviska a názory (views) obsahují.
* Vztah mezi zpravodajstvím a publicistikou je vztahem mezi faktem a názorem na něj.
* Předmětem zpravodajství jsou události, tedy věci, které se staly ( popř. věci, které se mají udát)
* Předmětem publicistické činnosti může být stejně událost jako "pouhá" myšlenka, tedy věc, která se udála, ale také podnět duchovní povahy
* Zpravodajství má především funkci informační a definiční, snaží se aktuální události bez prodlení zachytit, popsat a předat (za pomoci technických prostředků) různě diferencovanému publiku
* Doménou publicistiky, ať už se k recipientům obrací písmem, zvukem nebo obrazem, je hledání souvislostí, vyslovování názorů, komentářů, mínění a stanovisek k většinou již známým faktům
* U zpravodajství předpokládáme neutralitu v přístupu k údajům i ve výrazu
* Publicistika se neobejde bez osobního stanoviska a individuálního projevu při použití
jazykových a stylistických prostředků. Osobní vztah se manifestuje i při možném použití ich formy.
* Ve zpravodajství převládají empiricko-induktivní postupy
* Fakticistní informace se vztahují k minulosti (událost se stala) a s jejich uveřejněním je proto nutné spěchat
* V publicistice jde o přístup abstraktně deduktivní
* Názorové materiály naznačují východiska a možný další vývoj včetně řešení a jejich
publikování může být rozloženo ve větším časovém úseku
* Separace na zpravodajství a publicistiku, jak v oblasti obsahové, tak formální (včetně
jasného označení a odlišení stránek novin a časopisů a pořadů elektronických médií), je jedním z předpokladů lepšího pochopení toho, co je náplní žurnalistiky a jak mají být tato náplň a sama žurnalistika vnímány.
* Odlišování obou sfér, které by se zjednodušeně dalo definovat jako jasné oddělení zprávy a názoru na zprávu, může přispět k tomu, co lze nazvat vyvážeností.
* Publicistika obsahuje soudy, postoje, pojmy, jejím výsledkem není jen informování, ale také poznávání. Postihuje společenské jevy, příčiny jejich vzniku i vzájemné korelace. Zobecňuje, popisuje však i cesty, kterými k zobecnění dospěla. Publicistika do sebe absorbovala některé racionální prvky vědy (metoda), zpravodajství (fakta - informace), umění (emocionálně obrazný přístup, jazykové a formální postupy).
* Publicistika (z lat. publicus = veřejný) - souhrnné označení žurnalistických projevů,
základní složka prostředků masové komunikace. Cílem publicistiky je přiblížit a ozřejmit recipientům aktuální informace ze života společnosti.
* Veškeré publicistické projevy je možno rozčlenit do dvou základních oblastí. Jednu tvoří útvary založené na racionálních postupech (komentář, analýza, recenze, interview), druhé útvary založené na postupech emocionálních (reportáž, fejeton, črta), blížících se beletristickým projevům. Na hranici uvedených dvou typů stojí esej.
* V publicistických žánrech se uplatňuje publicistický styl, který je jedním ze stylů
spisovného jazyka. V uvedených žánrech se však vyskytují i prostředky nespisovné. V souvislosti s publicistikou proto někteří badatelé mluví přímo o nehomogenní vrstvě jazykových prostředků, jichž využívá, a označují je souhrnně za publicismy. Publicistické projevy - jak psané, tak mluvené – se vyznačují značnou mírou modelovosti v oblasti stavebné, opačnou tendenci pozorujeme ve volbě jazykových prostředků (publicisté usilují automatizaci formy porušit alespoň aktivním výběrem jazykových prostředků).
* Publicistika využívá také obrazných vyjádření, aby projevům zajistila čtenářskou pozornost, živost a naléhavost, používá pojmenovávací jednotky solidární s dobou (smysluplný, neviditelná ruka trhu, tržní hospodářství), frazeologické obraty a jejich varianty (jablko sváru, být alfou a omegou), neurčitá vyjádření (celá veřejnost, odpovědní činitelé) a specifický typ parenteze (jak je známo, jak se lidově říká, jak říká staré lidové přísloví). Zároveň využívá prostředků a konstrukcí odborného a uměleckého stylu.
Publicistické žánry
* Zpravodajský styl:
* Zpráva, krátká zpráva neboli noticka, rozšířená zpráva mající v novinách charakter článku a blížící se novinářskému referátu (reportu), oznámení, event. inzerát, komuniké, publicistický inzerát, reportáž.
* Analytický styl:
* Úvodník, komentář, glosa, novinářský posudek, novinářská recenze a kritika, interview, projev, proslov, diskuse, debata, polemika.
* Beletristický styl:
* Novinářský fejeton, sloupek, črta, medailonek, beletrizovaná reportáž.
Co je to žánr?
* Různé slovníky definují slovo žánr různě
* Je nutné si uvědomit, že pojem žánr může mít v jiné oblasti odlišný výklad (např. ve
výtvarném umění)
* Nad pojmem žánru stojí jako větší zobecnění kategorie literárního druhu - lyrika, epika,
drama
* Žánr, označení pro díla vyznačující se společnými námětovými, kompozičními či formovými znaky........... V literatuře na rozdíl od literárních druhů, vytvářejících kategorie značně obecné, jsou literární žánry určeny vesměs znaky konkrétními, historicky vzniklými a v čase proměnlivými (epos, román, tragédie, komedie, óda, balada), dále se rozlišují na žánrové typy nebo formy, a to z hlediska tematického, funkčního zaměření nebo z hlediska jiných prvků jako kompozice apod. Vzhledem k velkému množství žánrů a jejich typů, z nichž mnohé jsou historicky podmíněné (pikareskní román, plačtivá komedie), je klasifikace obtížná a nejednotná.
* Malá československá encyklopedie (1987) se věnuje šířeji televizi a taxativně uvádí řadu
televizních žánrů publicistických (projev, komentář, recenze, interview, beseda, rozhovor, anketa, publicistické pásmo, fejeton), dokumentaristických (reportáž, medailon), vzdělávacích (přednáška, lekce, kurs) a hudebních (koncert, hudební pořad), aniž se však dále věnuje rozdílům mezi nimi nebo definici zvolených "střechových" skupin.
* Encyklopedie Universum (2002) v zásadě správně definuje - na rozdíl od zpravodajských forem --"podskupinu žurnalistických žánrů", jejichž znakem je, že buď "ve větší či menší míře obsahují stanovisko autora nebo instituce, která materiál šíří", t.j. komentář, glosu a úvodník, nebo "jsou s osobou autora významným způsobem spojeny", to jsou fejeton, reportáž a feature.
* Žánr (z franc. genre = rod, druh) - druh, sloh, styl, souhrn znaků vyvozených ze slovesného, výtvarného, hudebního apod. díla v druhový typ, platný pro všechny materiály stejného zaměření; v užším smyslu konkrétní vymezení novinářského útvaru. Podle tohoto určení pak přistupuje novinář k tématu a k jeho zpracování a volí nejvhodnější podobu textu, aby odpovídala jeho záměru i shromážděným faktům.
* Žánry představují souhrn označení pro takovou skupinu žurnalistických děl, která se vyznačují určitými společnými prvky, především tematickými a kompozičními, které lze zároveň identifikovat podle určitých charakteristických rysů, historicky vzniklých, avšak zároveň v čase proměnlivých. V současnosti je žánrové rozdělení nestálé a značně vágní, není ani tak produktem teorie a vědy, jako spíše praktického používání v médiích; od striktního žánrového dělení se proto upustilo.
* Žánry byly ve svém vývoji ovlivňovány rozvojem nových sdělovacích prostředků, a tím získaly další možnosti uplatnění. Jedná se o projevy, které nesou určité konkrétní obsahy a konkrétní formy.
* První, kdo použil slovo žánr v tom smyslu, v jakém je užíváme dnes, byl roku 1674 Nicolas Boileau-Despréaux ve svém díle L´art poétique, které shrnovalo a kodifikovalo - velmi přísně - formální i obsahové tvůrčí zásady francouzského klasicismu.
Žánr jako odpověď na objednávku
* Co je však (relativně) neměnné, to je objednávka, potřeba, na kterou každý žánr odpovídá.
* Potřeba, aby noviny kromě informování také čtenáře kultivovaným způsobem pobavily, vyvolala v život žánr fejetonu.
* Kromě proměňující se mentality a způsobu života mají na podobu konkrétních odpovědí na potřeby (žánrů) vliv také technické prostředky ("The medium is the message" - Arthur McLuhan).
* Žánr je také, svým způsobem, určitou dohodou mezi tvůrci a recipienty.
* Jednotlivé umělecké žánry tak představují určitá očekávání, která tvůrci naplňují. Zásadní porušení těchto kánonů se vnímá jako provokace.
Jaké jsou publicistické žánry
* Současné publicistické žánry lze dělit do skupin podle několika různých úhlů pohledu.
Nejčastější hlediska dělení jsou v zásadě dvojí:
* 1. Znakem první skupiny žánrů je to, že ve větší či menší míře obsahují stanovisko autora nebo instituce, která materiál šíří, t.j. komentář, glosa a úvodník, znakem druhé pak to, že jsou s osobou autora významným způsobem spojeny, to jsou fejeton, reportáž a feature.
* 2. Jednu skupinu žánrů tvoří útvary založené na racionálních postupech (komentář, analýza, recenze, interview), druhou útvary založené na postupech emocionálních (reportáž, fejeton, črta), blížících se beletristickým projevům.
Dělení z hlediska lingvistiky
Zpravodajský styl:
* Zpráva, krátká zpráva (noticka), rozšířená zpráva mající v novinách charakter článku a blížící se novinářskému referátu (reportu), oznámení, ev. inzerát, komuniké, publicistický inzerát, reportáž.
Analytický styl:
* Úvodník, komentář, glosa, novinářský posudek, novinářská recenze a kritika, interview, projev, proslov, diskuse, debata, polemika.
Beletristický styl:
* Novinářský fejeton, sloupek, črta, medailon, beletrizovaná reportáž.
Poznámky
* Polemika: Je sporné, jestli je polemika vlastní publicistický žánr. Zásady pro správné psaní polemiky jsou spíše zásadami z oblasti psychologie, obecné teorie komunikace. Psaní polemik nepatří ke každodenní pracovní rutině novináře. Polemiky píší většinou ad hoc lidé, kteří cítí v nějaké konkrétní věci potřebu polemizovat.
* Úvaha je pojem velmi široký - zahrnuje jak kvalitní dobře napsaný komentář, tak třeba
aktuální popularizující článek o nových objevech vědy ve specializované příloze novin.
* Esej, který nevznikl v denním tisku, zůstal knižním žánrem a v novinách se se skutečnou esejí setkáváme více než výjimečně a téměř nikdy ji nepíší novináři. Litererární žánr umělecké prózy, literárněkritická nebo publicistická úvaha o aktuálním, společensky významném problému. Vyznačuje se věcností a estetičností, vždy vyjadřuje postoj autora. Za předchůdce jsou považovány antické filozofické úvahy, dialogy a listy o etických otázkách. Název esej poprvé použil 1580 francouzský filozof Michel de Montaigne pro své knižně vydané úvahy, komentáře a postřehy o přečteném.
Publicistika v médiích
Jak se pozná publicistický článek?
Formální znaky:
* je umístěn na publicistické stránce
* má stálé místo a vychází pravidelně
* je výrazně oddělen (čarou, rámečkem)
* je zřetelně označen (zarážkou, logem)
* má kurzívový titulek, popřípadě i text
Stav publicistiky v současných českých tištěných médiích
* Médium od média různý, spektrum zájmu vydavatelů o zveřejňování publicistických útvarů je opravdu pestré.
* Stejně pestrá je paleta používaných žánrů, některé lze na stránkách novin a časopisů najít vždy, jiné scházejí na úbytě.
* Mezi nejběžněji používané patří reportáž, rozhovor, feature/story, analýza, anketa, komentář, glosa
* Už vzácnější výskyt můžeme zaznamenat u fejetonových útvarů, prakticky vymizela soudnička
* Objevují se žánry nové (editorial, feature) nebo nové publicistické rubriky šité na míru (zápisník, glosář)
* Poměříme-li mezi sebou české deníky, jaký prostor věnují publicistice (a to nejen co do
rozsahu, ale i pestrosti a kvality žánrů), pak vychází žebříček zhruba následovně:
* LN, MF DNES, Hospodářské noviny
* Právo
* Deníky Bohemia a Moravia (Rovnost)
* Blesk, Šíp, Metro, 24hodin
* Lidové noviny jsou jediným českým deníkem, který na titulní straně každý den zveřejňuje názorové rubriky sloupek a úhel pohledu
* Lidové noviny, MF DNES, Hospodářské noviny a Právo mají vlastní komentátorské oddělení, vlastní názorové, popř. další speciální publicistické stránky
* Rovnost má názorovou stránku (výjimka)
* LN a MF DNES mají vlastní publicisticky orientované přílohy (Orientace, Kavárna)
* Jak se jmenují některé rubriky v tištěných médiích:
* Blesk: Komentář, Odstřel
* Hospodářské noviny: Politikon, Týden za týdnem, Leader`s voice, Essay
* Lidové noviny: Sloupek, Úhel pohledu, Poslední slovo, Horizont
* MF DNES: Hyde Park, Z očí do očí, Zápisník Josefa Chuchmy, K věci, Sloupek, Komentář jednou větou, Objev
* Právo: Sloupek, Glosa
* Rovnost: Poznámka, Komentář, Fejeton
* Reflex: Reflexe (Komentář, Osmý den...)
* Týden: Periskop, Glosář, Sloupek, Diář
* Specifickým a novým útvarem na české mediální scéně se v roce 1993 stal Objev v Magazínu DNES.
Fejetonistické žánry
Fejeton, sloupek, enterfillet, causerie, rozhlásek
Fejeton
* Fejeton, drobný žánr umělecké publicistiky vyslovující se vtipnou, zábavnou a přitažlivou formou k nejrůznějším otázkám současnosti.
* Fejeton je ze všech publicistických žánrů nejvíce vzdálen od zpravodajství.
* Fejeton a příbuzné útvary sice vycházejí z nějakého faktu, události, ale na rozdíl od
ostatních publicistických žánrů věcná stránka (to, o čem fejeton pojednává) může být zcela
bezvýznamná.
* Fejeton má především za úkol osvěžit a pobavit, popřípadě poučit - nikoli informovat.
* Fejeton je útvar poměrně složitý. Autor v něm vychází z konkrétního faktu nebo zajímavé myšlenky -- tím je vyznačeno téma fejetonu. Téma dále rozvíjí osobní úvahou, v které argumentace citová postupně přechází v argumentaci rozumovou. Načrtnutý problém neřeší, spíš rozvádí ve variacích a řešení jen naznačuje.
* Důležité je slohové podání. Sloh má být živý, vtipný, použité výrazové prostředky osobité, neotřelé. Ve vydařených fejetonech autor postupuje umělecky, hovoří sugestivně, aby byl čtenář čtením zaujatý a sám domýšlel a prociťoval to, co autor naznačil. Nejednou se autor na čtenáře přímo obrací, oslovuje ho.
Druhy fejetonu
* Publicistické, čili adresně dokumentární (autor popisuje konkrétní událost, jev, člověka)
* Umělecké, čili zevšeobecňující a typizující (podnětem je myšlenka, nápad, autor si sám vytváří epický příběh, aby vyústil do originální pointy)
* Podle míry kritičnosti: humoristický, ironický, satirický, sarkastický
* Jiné dělení: kritika (kritický, satirický), polemika (politický), beseda (beseda se čtenářem)
Kompozice fejetonu
* Makrokompozice: vyprávění (dějovost), popis (není kompaktní)
* Kompozice: expozice, rozvoj děje, zápletka, kulminace, pointa.
* Mistrík: Fejeton nemá lineární stavbu, jeho kompozice je cyklická, je nemožné ho členit na důležité a méně důležité části
Historie fejetonu
* Vývojová linie současného fejetonu začíná na konci 18. století ve Francii a souvisí s tvorbou abbé Juliana Louise de Geoffroye v jeho příloze Le Feuille v listě Journal des Débats.
* Odtud také pochází jeho název (feuilleton = lísteček).
* Geoffroy v příloze publikoval vtipné články o knihách, umění, módě či postřehy ze svých cest. Fejeton v dnešním slova smyslu byl jen jednou z forem, jež se uplatňovaly v této příloze.
* Od roku 1801 list změnil formát a příloha abbého Geoffroye byla zrušena. Jeho příspěvky se objevily na první straně, ale od ostatního obsahu byly odděleny čarou, což se při zařazování fejetonu dlouho dodržovalo i v jiných zemích a dalo fejetonu i jedno z jeho českých označení podčárník.
* Jiné synonymum zdůrazňující běžné grafické odlišení fejetonu od zpravodajství typem písma je kurzíva či kurzívka.
* Geoffroyův úspěch ovlivnil francouzský a pak i evropský tisk. Zejména lehké, vtipné, aktuální
články o tom, co se děje, začali psát další, a to i velmi významní autoři. Ve Francii se ho ujali
Sainte-Beuve, Emile Girardin, Jules Janin, Théopil Gautier a Victor Hugo, v Německu Heinrich Heine, v Rusku Puškin, Turgeněv, Dostojevskij, Čechov, Gorkij.
Je fejeton vždy fejeton?
* v anglicky mluvících zemích je to short essay, v některých případech column, často spíš
rubrika než žánr
* v německy mluvících zemích je to beletristická a kulturní část (rubrika) novin
* televizní seriál (odvozeno od románu-fejetonu)
* Na Slovensku v Pešťbudínských vedomostiach začali 1. dubna 1862 používat namísto feuilleton název besednica.
* V roce 1881 S. Hurban Vajanský zveřejnil Letný feuilleton.
* Od té doby se oba žánry vyvíjely paralelně, byly však spíš považovány za rubriku než žánr.
Český fejeton
* První pokusy o český fejeton přinesly Pražské noviny v roce 1818.
* První autoři: J. K. Tyl (Květy), V. B. Nebeský (Květy, Česká včela), K. H. Borovský (Česká včela, Národní noviny)
* 21. března 1849 se nadpis feuilleton objevil v Národních novinách nad jediným příspěvkem.
* Prvním velkým klasikem českého fejetonu je Jan Neruda, napsal jich přes dva tisíce.
* Jeho fejetony byly tematicky velmi pestré, bojoval jimi na obranu obyčejného člověka.
* Pro fejetony tohoto typu se zažil pojem pozitivní, nerudovský fejeton.
* Další autoři: V. Hálek, J. Arbes, I. Herrmann, J. S. Machar
* Novou éru v rozvoji fejetonu znamenaly od 20. let 20. století Lidové noviny.
* Tehdejší autoři: R. Těsnohlídek (lyrické), K. Poláček, E. Bass (rozhlásky), K. Z. Klíma.
* Nejvíce proslul Karel Čapek, vznikl pojem čapkovský fejeton.
* Čapkův fejeton se zaměřil na běžně známé věci, které jakoby viděl poprvé nebo z jiného úhlu. Vychází z jednoho nápadu, zážitku, vtipného postřehu nebo otázky, se kterou si hraje, rozvíjí ji a zkoumá ze všech stran.
* 50. léta 20. století fejetonu příliš nepřála, návrat zažíval v 60. letech. Dlouhou tradici
měl v Literárních novinách (Literárních listech, Listech): S. Machonin, I. Klíma, A. J. Liehm, M.Kundera, M. Holub.
* V 70. a 80. letech se fejeton stal žánrem typickým pro tvorbu disidentů, kterým tehdejší
politická moc znemožňovala veřejně publikovat.
* V roce 1976 vydal disident Ludvík Vaculík (proslul svými "jarními" fejetony) sborník Československý fejeton, kromě autorů z Literárních novin v něm publikoval texty P. Kohouta, K. Kyncla, M. Šimečka, J. Trefulky.
* Na disidentskou tvorbu fejetonů navázala od 90. let 20. století soutěž Evropský fejeton
pořádaná v Brně z iniciativy Jana Trefulky.
* Žijícím klasikem žánru se stal dodnes velmi plodný Rudolf Křesťan, fejetony (kurzívky, malé recenze) Jana Skácela se přibližovaly často až k básni v próze. Další zajímaví autoři: Jiří Hanák, Jiří Ruml, Miroslav Holub.
* V současné době je fejeton v denících zřetelně v defenzívě, pěstují se ještě spíše politicky zaměřené fejetony, vlastně fejetonové komentáře.
* Fejetony nacházíme na komentářové stránce MF DNES a pod označením Sloupek v Právu.
* Texty v rubrice Lidových novin Poslední slovo někdy lze žánrově označit jako fejetony, jindy nikoliv.
* Klasický, "dobrotivý" a tematicky nezávažný fejeton, žije dnes spíše v týdenících a
měsíčnících nebo i na internetu.
Sloupek
* Sloupek bývá tradičně označován za specificky český publicistický žánr, za žánr, který vznikl u nás a nikde jinde.
* Sloupek v tom slova smyslu, ve kterém se tradičně užívá v českém prostředí, není nový nebo specifický žánr, je to prostě moderní - a to znamená stručnější a svižnější -- fejeton.
* Sloupek se objevil v Lidových novinách ještě v čase dlouhých a leckdy upovídaných, až
zatěžkaných "besed pod čarou". Tedy dříve, než přišla jinde jeho doba, a proto se jaksi cítila
potřeba dát tomuto typu fejetonu jiný název - vnímal se jako něco nového.
* Sloupek byl podle Karla Čapka "cosi ratšího než fejeton a delšího než glosa, něco, co není dost dlouhé, aby to bylo nudné, ani dost nudné, aby to slulo článek...".
* Vznik sloupku souvisí se snahou šéfredaktora Lidových novin Arnošta Heinricha, aby jeho
noviny byly "listem dobré pohody". Heinrich se dopustil skutečné formální revoluce, jakou již po něm
nikdo neměl odvahu zopakovat.
* Lidové noviny ve své klasické podobě přinášely čtenářům na první straně každý den politický úvodník, vyjadřující se vážně k vážným a podstatným věcem - a naproti němu, rovněž v jednom sloupku, fejetonistický útvar, vyjadřující se vtipnou a lehkou, úsměvnou formou ke zcela nepodstatným, pohodovým a přece zajímavým věcem.
* O vzniku a zveřejnění prvního sloupku existují tři verze. Nejpravděpodobnější: prvním
sloupkem byl text K. Z. Klímy Němci v novém parlamentu, který vyšel 5. června 1920.
* Nejproslulejším autorem sloupků byl Karel Čapek, který jich napsal na pět set.
* Dalším významným autorem byl Eduard Bass, psal je 26 let a vyšly pod názvem Kázáníčka.
* Terminologie: česky: sloupek, rusky: kolonka, anglicky: short column, německy: enterfilet, francouzsky: entrefilet
* Mistrík: Sloupek (kurzíva) je myšlenkově nenáročný, lehkým hovorovým stylem vyjádřený vztah k věci. Sloupek je svým charakterem blízký glose, ale oproti její jednostrannosti je komplexní.
* Anglosaská žurnalistika nepovažuje sloupek za žánr, ale za formu ztvárnění textu (zalomení do sloupce). Ztotožňuje ho s komentářem, úvodníkem nebo dalšími žánry publicistiky emocionálního typu.
Druhy sloupku
* Způsob vyjádření názoru: lyrický (R. Těsnohlídek, J. Kamenistý), polemický (K.Poláček), satirický (E. Bass)
* Podle hloubky vkladu autora: subjektivní (K. Čapek), objektivní (E. Bass)
Enterfillet
* Kratičký fejetonistickým způsobem zpracovaný příspěvek v rozsahu maximálně krátké jednosloupkové zprávičky, nebo jen dvou tří vět.
* V Lidových novinách otevíral enterfillet sloupec drobných lokálních zpráv.
* Dnes se již soustavně nepěstuje.
Causerie
* "původně literární pojem označující vtipné chronologické vyprávění s pointou". Podle této definice jde o "drobnou novinářskou prózu, druh výpovědi, bez konkrétní gradace textu. Causerie je autorsky subjektivní a využívá jak prvků žurnalistických (fakta), tak beletristických (jazyk, kompozice)."
* Fakticky se jedná rovněž o variantu fejetonu. Causerie bývá delší, uvolněnější a literárnější než běžný žurnalistický fejeton.
* Tento žánr vznikl ve Francii, kde se za jeho představitele pokládají především Alphonse
Daudet a Guy de Maupassant. Z českých klasiků se causerii věnoval Jakub Arbes. V české literatuře 20. století je možno za causerie označit především texty Františka Nepila (Dobré a ještě lepší jitro) a Miroslava Horníčka (Jablko je vinno, Chvála pohybu).
Rozhlásek
* Rozhlásek, publicistický žánr, vtipný veršovaný komentář k nejrůznějším aktuálním událostem, zařazovaný v novinách na místě sloupku nebo fejetonu. Je pravidelně výrazně a nápaditě rýmován, vyznačuje se lehkým stylem.
* Vznikl ve 20. letech 20. století v Lidových novinách.
* Rozhlásky psali mj. Eduard Bass, Karel Čapek, Rudolf Těsnohlídek, Josef Kainar.
Názorové žánry
Komentář, úvodník/editorial, glosa/poznámka, diář/zápisník/glosář
Smysl názorů v novinách
Noviny poskytují čtenářům tři hlavní služby:
• dávají jim hierarchizované zprávy, díky nimž vědí, co podstatného se děje, a mohou se rozhodovat
• dávají jim zábavu, která jim umožňuje příjemně trávit volný čas
• nabízejí jim názory, s nimiž se mohou ztotožnit nebo polemizovat
• Noviny nejsou jednostranné informační médium. Předvádějí lidem komunikaci. Jenže lidská komunikace není nic jiného než výměna názorů. Názory jsou tedy podstatnou součástí novin.
• Ve slušných novinách se informace a názory nepletou. Zpráva nemá obsahovat názor. A názor musí být jasně označen.
• Noviny žádají o odborné názory odborníky.
• Ale mohou a musí vyslovovat názory, které se týkají života a rozhodování lidí.
O co se opírat při tvorbě názoru
• Každé noviny nebo časopis zastávají určitou hodnotovou stupnici, která je pro
komentátory „závazná“
• Samozřejmě, že do tvorby názoru dává svůj vklad sám komentátor, nicméně mantinely musí respektovat, na druhou stranu nebude psát proti svému „přesvědčení“
• Například MF DNES má definovanou následující hodnotovou stupnici. Noviny:
• hájí svobodu individua proti jakékoli nezdůvodněné moci
• podporují demokracii
• jsou pro volný trh s minimem státních zásahů
• podporují vstup republiky do EU
Základní pravidlo MF DNES zní: Občan, který dodržuje zákony, má vždy pravdu. Moc musí svou pravdu tvrdě obhájit.
Komentář
• Zatímco zpravodajství (news) má být prosté jakýchkoliv subjektivních postojů, názorů a stanovisek, a to třeba vyjádřených jen hodnotícím adjektivem v jinak věcně stylizovaném článku, komentář je ten novinářský žánr, jehož úkolem je sdělování stanovisek a názorů (views).
• Komentář dává události a relevantní výroky přítomné ve zpravodajství do souvislostí, analyzuje je, vysvětluje, interpretuje a hodnotí; má pomáhat čtenáři při vytváření jeho vlastních názorů.
• Komentář je v zásadě vážný žánr. Všímá si podstatných věcí, které zasahují do života čtenářů a ovlivňují jej.
• Velikost věcí, kterými se komentář zaobírá, odpovídá „velikosti“ listu.
• Komentář je svého druhu „detektiv“: je převážně kritický (pochvalný komentář je také možný, ale je rozhodně v menšině). Komentář pojmenuje, co se děje nebo co se stalo špatně, a hledá pachatele a sděluje čtenáři, podle kterých „stop“ dospěl k poznání, kdo je kterým nepořádkem vinen.
• Tak jako patří k žánru dobré klasické detektivky, že autor nezatají žádnou stopu,
takže čtenář má pro své uvažování o pachateli stejné množství podkladů jako detektiv, tak také autor komentáře nemá před čtenářem zatajit nic z toho podstatného, co se podílelo na vytváření jeho názoru.
• Komentář - ačkoli to komentátoři neradi slyší - je také žánr moralizující. Vychází z
určité představy optimálního správného chodu věcí a fungování institucí i práce jednotlivců a touto nikde nevyhlášenou normou poměřuje jednotlivé kroky nositelů veřejné moci. Bez ohledu na to, jaký je morální kodex samotného komentátora, k jeho řemeslu náleží, aby měl „pod kůží“ zažitý morální kodex většiny svých čtenářů, jakousi „obecnou hladinu“ etických představ.
• Kdo píše komentář, musí se smířit s tím, že bude obviněn z černobílého vidění. Není
totiž barevných komentářů.
• Není možné skončit komentář takto: ale mohlo by to být i opačně.
• A už vůbec není možné skončit: čas ukáže.
• Kdo píše komentář, staví se na jednu stranu sporu s plnou odpovědností a s rizikem, že se může mýlit
• Autor komentáře se snaží zdůvodnit to, o čem je subjektivně silně přesvědčen.
• Zdůvodnění by mělo být jasné, férové a slušné vůči oponentům.
• Razance a ironie, pokud nikoho neférově neponižují, jsou ovšem povoleny
• Příliš mnoho ironie snižuje věrohodnost komentáře. Komentátor má přesvědčit argumenty, ne tím, že svého „protivníka“ zesměšní a tak zbaví důstojnosti.
• Jazyk komentáře by měl být jasný, jednoznačný a přesný. Ačkoli komentář je v zásadě vážným žánrem, snese i určité množství vylehčení a humoru. Metafora, neotřelá a překvapivá formulace, ironie, či přímo vtip mají také v komentáři své místo. Je však třeba jimi šetřit, jedná se pouze o „koření“ tohoto žánru.
Komentář by měl mít zhruba tuto stavbu:
• Expozice problému a náš na názor na něj
• Zdůvodnění našeho názoru, popřípadě vyvrácení protiargumentů
• Nová silná formulce našeho názoru
Desatero komentářů
• Musím přesně vědět, o čem píšu
• Musím znát všechna fakta o problému dostupná z otevřených zdrojů
• Musím si vytvořit srozumitelný názor beze všech ale
• Musím tento názor podrobit kritické analýze: není předsudečný? Není naivní? Je
dostatečně originální? Obstojí zdůvodnění? Debatujme s kolegy!
• Před vlastním psaním musím mít rozvrženou osnovu: jak problém explikovat, jak dojít k závěrům
• Musím si být vědom, že mám omezený prostor. Vybírám proto pokud možno jen
nejpodstatnější argumenty.
• Čtenáři nežádají jen originální názory, ale i originální, osobitý jazyk
• Pozor na šroubovanost a klišé, nesrozumitelnost a dlouhé citace
• Nepřepisujme názor, ale není nikdy dost času na stylistická a jazyková vylepšení!
Přepisujme to dvakrát, třikrát, čtyřikrát
• Titulek nechť je nejen věcný, ale i vtipný
Jak je na tom současný komentář?
• Komentář je žánr, který ze všech publicistických forem nejvíce trpí velmi malým rozsahem českého mediálního trhu. Komentátorů, kteří by v celostátně sledovaném a významném médiu soustavně sledovali politiku, je u nás jen několik málo.
Hospodářské noviny: Tomáš Němeček, Jan Macháček, Adam Černý, Patricie Polanská, Petr Kamberský
Lidové noviny: Martin Zvěřina, Pavel Máša, Ondřej Neff, Petruška Šustrová
MF DNES: Martin Komárek, Karel Steigerwald, Jana Bendová, Jan Jandourek
Právo: Jiří Hanák, Pavel Verner , Jiří Franěk, Alexandr Mitrofanov, Petr Uhl, Martin Hekrdla
Reflex: Bohumil Pečinka
Respekt: Erik Tabery
Týden: Martin Fendrych
Úvodník/editorial
• Publicistický tvar, který se vyvinul v 19. století v tisku politických stran a
věnoval se aktuálním problémům veřejného dění
• Úvodník vycházel na první straně, nejčastěji v levém sloupci.
• Úvodník nepřinášel prioritně informaci, nýbrž názor.
• Od politického komentáře, jak mu rozumíme dnes, se úvodník odlišoval především tím, že se nesnažil o otevřené hledání vyváženého a pravdivého postoje, a ani to nepředstíral, nýbrž měl názor předem hotový.
• Veškerá argumentace sloužila jen potvrzení a upevnění tohoto názoru, který však nebyl nikdy představován jako jeden z možných, nebo jen alternativních anebo třeba předběžných pohledů na probírané události, nýbrž vždy jako pohled jedině správný.
• Úvodník tedy, dá se říci, vystupoval z pozice síly, vystupoval s autoritou.
• Neboli: představuje-li dobře napsaný a promyšlený komentář hledání stanoviska, byl úvodník prezentací stanoviska.
• V Lidových novinách a nestranickém demokratickém tisku nebyl již úvodník stanoviskem politické strany nebo skupiny - stával se de facto politickým komentářem, i když byl tradičně a vzhledem ke svému umístění na první stránce novin nadále označován jako úvodník.
• V časopisech dnes bývá na některé z předních stránek, nejčastěji v blízkosti obsahu čísla, editorial, rovněž někdy označovaný v češtině jako úvodník, ačkoli se fakticky jedná o něco jiného.
• Dnešní časopisecký editorial je útvarem self promotion, tedy navázáním kontaktu s
příjemcem mediálního produktu, drobným pohledem do zákulisí a do procesu přípravy média.
• Cílem je především posílení vazby a vztahu recipienta k médiu. Tomu slouží
personifikace - editorial bývá často doplněn fotografií šéfredaktora a reprodukcí jeho
vlastnoručního podpisu.
• Teprve z hlediska práce a zájmu mediálního titulu, ne z hlediska prezentace určité
mocenské síly, se editorial někdy vyjadřuje i k celospolečenským nebo veřejným tématům.
• Jakýmsi přerostlým audiovizuálním editorialem tedy byl - z žánrového hlediska vzato - i týdenní pořad generálního ředitele CET 21 Vladimíra Železného Volejte řediteli.
Glosa
• Glosa (z řec. glóssa = jazyk, řeč, poznámka, kterou se vysvětluje, krátký výklad) -
pojem se používá ve dvou rozdílných významech:
• Jako zvláštní literární žánr.
• Drobný novinářský útvar, který se vyjadřuje k aktuálním problémům, většinou s
polemickým zaměřením a ambicemi hodnotit. Titulek glosy bývá krátký, výstižný a poutavý, při ztvárnění námětu se uplatňuje beletrizace, glosa musí mít jasný kontext a nesmí v ní scházet pointa. V novinářské praxi bývá glosa velmi často zaměňována s poznámkou.
• Glosa – žurnalistický druh se svérázným publicistickým akcentem, v němž se odráží jediná otázka či problém a jehož řešení je pouze naznačeno, nikoli definitivně vyjasněno; autor komentuje, často ironicky, vzniklou situaci. … Dnešní glosa obsahuje konkrétní fakta i vztah autora k nim a patří k nejdrobnějším komentativním novinovým textům, proto bývá otiskována na tzv. názorových stránkách novin a časopisů.
• Z funkčního hlediska se glosa od komentáře příliš neliší. Rovněž glosa vyslovuje názor, komentuje a hodnotí aktuální události.
• Glosa a komentář se podobají i ve výstavbě, tři základní skladebné prvky komentáře však pro ni nejsou „povinné“, stavebně je glosa volnější, je nepatrně bližší fejetonu.
• Glosa je rovněž kratší než komentář - samozřejmě neexistuje žádný stanovený rozsah
• Kromě menšího rozsahu (a tím i méně rozvinuté argumentace) může glosa být „menší“ i zvoleným tématem.
Poznámka
• V žurnalistice krátký, nápaditě psaný útvar na aktuální téma, rozšiřující
základní zpravodajskou informaci o novinářův názor; vede k vtipnému, neočekávanému závěru nebo posunuje význam do jiné roviny (tzv. pointa). Poznámka může být zalomena samostatně nebo doplňovat komentářovou (názorovou) stranu, užívá se jak v denících a časopisech, tak v publicistických relacích rozhlasu a televize.
• Poznámka - ve srovnání s komentářem má v rozhlasovém vysílání kratší stopáž – vyžaduje proto jasnou koncepci, ucelenější větné vazby, přesvědčivou argumentaci a není jí cizí ani pointa. Operativně navazuje na zpravodajství – přináší první aktuální podrobnější hodnocení události, o níž byla veřejnost informována v předcházející zpravodajské relaci.
Zápisník/diář
• Zápisník je spíš rubrika než žánr. Vyvinul se ze skutečných deníků či zápisníků, v
nichž např. váleční zpravodajové popisovali dění.
• Zápisník slouží hlavně k pravidelnému (ale i dočasnému) komentování či glosování např. událostí týdne, dění v nějaké instituci apod.
• Richard Keeble považuje za zápisník (diary items) odlehčené zprávy obsahující názor autora. Většinou jsou sdruženy dohromady pod jednotným titulkem.
Žánr interview
Rozhovor, anketa
Rozhovor
* Interview je řízený rozhovor směřující k určitému cíli.
* Interview, rozhovor, je velmi atraktivní novinový žánr, který dokáže zpestřit skladbu
stránek, je čtenářsky přitažlivý a snadno vstřebatelný.
Typy rozhovorů
* Slovenský teoretik Andrej Tušer rozlišuje podle způsobu práce novináře tři základní formy:
* interview vedený rozpravou
* interview ve formě čistého dialogu
* takzvané monologické interview
* Německý teoretik Michael Haller rozlišuje tyto formy interview:
* afirmační -- novinář se podřídí autoritě, chce zprostředkovat jeho vědění publiku, je
zřetelně distancovaný, občas je animátorem nebo provokatérem
* explikační -- novinář vystupuje jako zástupce publika, publikum se cítí být reprezentováno
* konfrontační -- novinář vystupuje jako diskutant, soupeř, z pohledu čtenáře to lze přirovnat sledování diskuse na jevišti
* Nejčastěji a zjednodušeně se dnes rozhovory člení na:
* interview zpravodajské, někdy též tématické
* interview osobnostní neboli profilové, někdy též označované jako biografické anebo portrétní
* Konkrétní formální možnosti jsou ovšem nejrůznější:
* dvojinterview
* skupinové interview
* stylizace do monologu
Zpravodajský rozhovor
* Zpravodajský rozhovor má jediný cíl: získání a zprostředkování aktuálních a věcně správných informací.
* Novinář se obrací na někoho, kdo je pro určitou otázku kompetentní a něco o ní ví, a ptá se ho.
* Ve zpravodajském rozhovoru je důležité se zaměřit na podstatu popisovaného problému.
Profilový rozhovor
* Profilové interview vytváří portrét (nebo třeba jen letmou kresbu) člověka v jeho odpovědích na otázky novináře.
* Odhlédneme-li od výjimek, je profilové interview rozhovorem dvou osob.
* Profilové interview, je autorsky náročnější. Může, a dokonce by měl mít pestřejší záběr témat, může obsahovat i otázky osobnějšího charakteru.
* I takový rozhovor by měl být něčím aktuální.
Jak se dělá rozhovor
Každé interview má tři základní fáze:
* příprava, vlastní rozhovor, zpracování
* Je nutné si dopředu stanovit kostru rozhovoru.
* Na každý okruh problémů se novinář musí připravit - musí být o problému, na který se ptá, sám informován a musí dobře znát jeho podstatu. Nikoli řešení, ale podstatu.
* Praktickým pomocníkem je vždy redakční databáze a internet; jedním z nejlepších zdrojů je pak databáze Newton na adrese www.newtonit.cz nebo Anopress na adrese www.tamtam.cz.
* Databáze sahá do roku 1996, což pro většinu účelů stačí. Obsahuje novinové články ze všech hlavních deníků (i regionálních mutací), časopisů, rozhlasových stanic a televize.
* Vyplatí se projít si předchozí rozhovory se zpovídaným člověkem a zjistit si o něm co nejvíce informací. To dává dobrou možnost připravit si správnou taktiku a lépe zacílit dotazy.
* Osobnost, která poskytuje interview, je v novinářském rozhovoru "ten hlavní", její názory, postoje a zkušenosti jsou podstatné, nikoli názory novináře. Žurnalista představuje čtenáři interviewovaného, ne sám sebe.
* Novinář se ptá, interviewovaný odpovídá. Novinář tedy svým způsobem má ruku na volantu a určuje směr a do značné míry i obsah rozhovoru. Osoba, která odpovídá, má v takovém rozhovoru spíše právo veta a o čem nechce hovořit, o tom nehovoří.
* Při rozhovoru je důležité klást otázky, ptát se. Ale úplně nejdůležitější je poslouchat, co
nám to náš partner říká. A podle toho reagovat. Když slyšíte zajímavé věci, s nimiž jste nepočítali, vyplatí se improvizovat a klidně zapomenout na připravenou osnovu. Ale k tomu musí být opravdu dobrý důvod a zajímavé informace!
* Není taktické začít rozhovor konfliktním tématem. Vyplácí se opačná taktika - snažit se navodit dobrou atmosféru, která komunikaci uvolní. Neuděláte chybu, když normálně pozdravíte a zeptáte se, jak se daří, a začnete něčím nekonfliktním, klidně něčím, co bude pro partnera v rozhovoru spíš příjemné. Tuhle fázi samozřejmě nemusíme nutně tisknout, ale pro dobrý rozhovor je klíčová.
* V každém rozhovoru je dobré stanovit si cíl, co se chci určitě dozvědět, jakou informaci chci čtenářům jako novinku přinést. A za jejím získáním si stát.
* Novinář pak musí být slušný a neagresivní, ale neústupný. Nemá se bát trvat na odpovědi. Příkladem budiž britský moderátor BBC Jeremy Paxman, který neváhal v přímém přenosu ministrovi obrany položit tutéž otázku 14x za sebou. Odpověď nakonec získal.
* Pokud se nedaří informaci či stanovisko získat opakováním otázky, funguje metoda "zeptám se tedy jinak".
* Na jednu věc je možné se ptát různými způsoby, z různých úhlů pohledu. A odpověď může přijít, protože už není tak snadné se vykroutit.
* Novinář musí být neústupný a za odpovědí jít. Takřka nikdy však nejsou čtenářsky přínosné a příjemné rozhovory, které se skládají výhradně z nekonečné přestřelky mezi novinářem a jeho partnerem v interview. Rozhovor se nesmí změnit v exhibici žurnalistických svalů - čtenář z toho nemá nic kromě nepříjemného pocitu nefér dialogu.
* Může se stát, že vlastní interview takovou přestřelku obsahuje - jen není nutné ji celou doslovně předvádět na papíře v novinách. Pro vystižení atmosféry interview obvykle stačí tři čtyři takové "přestřelkové" otázky.
* Pokud se setkáte s petrifikovanými odpověďmi, je dobré nějakým způsobem, ne ovšem hrubostí nebo metodou šoku, vyvést svůj protějšek z jeho rutiny. Stačí, dokážeme-li jej přimět, aby se zasmál nebo aby musel říct "to nevím".
* Hlavní nectnosti, které se v rozhovorech novinářů s významnými osobnostmi projevují:
"Mezi námi odborníky, já to také říkám (a možná už dřív), to jsem tě dostal!, "Ó!" neboli takzvaný "adorační rozhovor", Myslím za něho."
* Rozhovor si nejen nahrávejte, ale dělejte si v jeho průběhu písemné poznámky. Pomůže to pak při jeho zpracování.
* Dohodněte se se zpovídaným člověkem na případné autorizaci. Vyhnete se pak možným následným komplikacím a nedorozumění.
* První věcí, kterou s nahraným materiálem uděláme, je převedení spontánních hovorových tvarů do jejich spisovných ekvivalentů; to se týká i některých prvků slovní zásoby.
* Hovorové obraty můžeme ponechat po zralé úvaze buď v malém množství, v emocionálně vypjatých momentech rozhovoru, nebo v celém interview, pokud takovéto vyjadřování ke stylu určité osobnosti i v písemném kontextu patří (u sportovců, umělců apod.).
* Ponechat v rozhovoru s diplomatem obraty "americkej ministr zahraničí" nebo "různý světoví prezidenti" je nefér. V akustické formě rozhovoru tyto formulace přeslechneme, neruší nás, zato v písemné podobě vzbuzují dojem nekulturnosti a nevzdělanosti a sám zpovídaný člověk by je v psaném textu nikdy nepoužil.
Je povoleno: nejrůznější přesuny a spojování výroků, které k sobě patří, ačkoli byly proneseny v různé chvíli rozhovoru, do jednoho odstavce, - nahrazování neobratných formulací přesnějšími, - spojování dvou i více odpovědí v jednu, či naopak "rozseknutí" příliš dlouhé odpovědi vsunutou otázkou, kterou jste ve skutečnosti vůbec nevyslovili
* Rozhovor má končit pointou - výraznou shrnující pokud možno i vtipnou výpovědí, kterou skutečně jen málokdy uslyšíte na konci rozhovoru.
* Často ji interviewovaný pronese mezi řečí, zhruba uprostřed svého povídání, kdy již zmizelo počáteční vzájemné oťukávání s novinářem a ještě se neprojevily stopy únavy; takovouto pointu smíte a dokonce máte přesunout na konec rozhovoru, ať už ji v natočeném materiálu objevíte kdekoliv.
* Plocha, kterou rozhovor zabere, musí být úměrná jeho zajímavosti, důležitosti a umístění.
* Každý rozhovor by měl být doplněn kvalitní fotografií zpovídané osoby, která by měla být autenticky pořízena v jeho průběhu. V případě nouze se dá použít i dobrá portrétní fotografie, nepříliš stará. Fotografie v profilovém rozhovoru by neměla být nikterak malá. Tzv. hlavička se dává jen u krátkých zpravodajských rozhovorů.
* Popisek pod fotografií se dá využít k uvedení základních dat o zpovídaném, nebo zajímavého citátu z rozhovoru.
* Rozhovor začíná perexem, který uvede čtenáře do děje - s kým ten rozhovor je, proč ho děláme zrovna s ním a zrovna teď.
* Pro čtenáře je dobré rozčlenit ho do logických celků mezititulky. Je-li rozhovor na velké
ploše, vyplatí se do něj vložit linky se zajímavým citátem.
* Každý takhle velký rozhovor by měl mít titulek a podtitulek, v jednom z nich by se mělo objevit jméno zpovídaného člověka.
Desatero dobrého rozhovoru
* Je se zajímavým člověkem o zajímavém tématu
* Přináší nové informace a pohledy
* Lehce se čte
* Má jasnou logickou strukturu
* Předchází mu dobrá příprava
* Rozhovor není souboj, ale dialog
* Nestačí jen klást otázky. Dobrý rozhovor se povede tehdy, když dobře a pozorně posloucháme odpovědi
* Ptáme se slušně, ale trváme na jasných odpovědích
* Maximum pro rozhovor jsou tři čtvrtiny strany, jen výjimečně mu věnujeme celou tiskovou stranu, méně znamená více
* Nedílnou součástí rozhovoru je kvalitní portrétní fotografie
Anketa
* Anketa (franc enquete = výslech, vyšetřování, průzkum) - v žurnalistice žánrová forma rozhovoru, která se využívá v tisku, rozhlase a televizi k bezprostřednímu zjištění názorů více osob, zpravidla náhodně vybraných, obvykle na stejnou anketní otázku, někdy na více otázek.
* V anketě odpovídá větší počet respondentů na tutéž otázku.
* Anketa má pouze ilustrativní hodnotu a funkci. Nelze si činit nárok na to, aby vyjadřovala reprezentativním způsobem názory veřejnosti.
* Anketa může být buď cílená nebo náhodná. V cílené anketě oslovujeme předem vybrané respondenty, nejčastěji odborníky, kteří mají k dané problematice co říci. V náhodné anketě (jejíž pouze ilustrativní, "kolorující" charakter je zcela zřejmý) oslovujeme náhodné účastníky - např. chodce na živé městské ulici.
* Osobní údaje respondentů nemusí být úplné, ale pozor, neuvedení jména snižuje věrohodnost). Respondenti mohou být charakterizováni - věk, pohlaví, povolání, bydliště. V tištěných médiích bývá anketa doplněna fotografií, potvrzuje to její věrohodnost.
* Není nekorektní, když z oslovených účastníků ankety vybereme jen některé, a to ne v poměru k četnosti jednotlivých postojů, jak jsme je zaznamenali například na ulici, nýbrž z hlediska zastoupení různých možných názorů.
Reportáž
* Reportáž (z fr. reportage = přednášet) - žánr umělecké publicistiky podávající informace o aktuálních skutečnostech každodenního života. Svojí faktografičností je blízká zprávě, na rozdíl od ní autor reportáže předkládaná fakta hodnotí a vyjadřuje vlastní stanovisko. Z hlediska stylistického se autoři reportáže přiklánějí buď k publicistickému nebo k uměleckému způsobu vyjádření. Volba jednoho nebo druhého způsobu vede k dvojímu druhu reportáže – čistě publicistickému, faktografickému, nebo k uměleckému, umělecky dokumentárnímu. Základním znakem reportáže je věcnost, hodnověrnost, dokumentárnost, přesný popis skutečnosti. Autor reportáže je přitom zacílen na určitou stěžejní myšlenku.
* České slovo reportáž pochází z latinského reporto, což znamenalo zprávu přinésti, hlásiti.
* Nyní tímto výrazem označujeme publicistický žánr, který není jen přinášením zpráv, ale je rozvinut o osobní zážitek a názory autora.
* Švéd Gunnar Elveson ve své knize Reportáž jako žánr - Reportaget som genre uvedl tuto
definici: Reportáž je zobrazení, které současně vyjadřuje objektivní skutečnost a zároveň staví na pozorovatelově přímém krátkodobém zážitku, jenž autor prezentuje s jasným udáním času a místa konání jako vlastní pohled na zobrazovanou skutečnost."
* Vlastním úkolem reportáže je podat svědectví, přinést barvitý, zajímavý a poutavý obrázek události či jevu.
* Reportáž totiž přivádí čtenáře do míst nebo situací, kam by se obtížně dostával nebo kam se vůbec nedostane.
* Předmětem reportáže nemají být proto okrajové, banální, méně významné skutečnosti (na rozdíl od fejetonu, kterému naopak okrajová témata svědčí).
* Se zpravodajstvím spojuje reportáž důraz na faktografickou přesnost, přinášení nových informací a aktuálnost (i když nejde o aktuálnost denní jako ve zpravodajství, nýbrž o aktuálnost trendu, stavu, situace, vývoje).
* Podstatným rozdílem oproti zpravodajství však je, že v reportáži jsou možné a přímo žádoucí subjektivní prvky.
* Píšete-li zpravodajství, získává čtenář až konečný výsledek vaší práce: přesně a stručně
stylizovanou zprávu obsahující v logickém řazení všechna podstatná fakta. V reportáži však sdělujete i to, jak jste fakta získávali, za jakých okolností, s jakými potížemi.
* Ve zprávě se cituje zdroj, případně uvádějí vlastní slova relevantní osobnosti, v reportáži je možný i popis vzhledu informátora, náznak psychologické kresby jeho charakteru, zaznamenání jeho osobitého jazyka, vylíčení prostředí, kde jste se s ním setkali a podobné okolnosti.
* Novinář (reportér) zde vystupuje jako svého druhu literární postava, což by ve zpravodajství bylo zcela nemyslitelné.
Z historie reportáže
* Prvními předchůdci reportáže byly dramatický popis výbuchu Vesuvu z prvního století našeho letopočtu od Gaia Plinia a různé cestopisné a historické texty s reportážními prvky.
* Za první českou "reportáž" je považována zpráva o korunovaci Karla VI. v Chrámu svatého Víta z roku 1723 uveřejněná v Pražských poštovských novinách.
* Reportáž má dlouhou tradici, která souvisí se samotným rozvojem pravidelně vycházejícího tisku od poloviny 19. století.
* Rozhodující zlom ve vývoji reportáže však znamená nástup televizní techniky.
* Audiovizuální záznam převzal v druhé půlce 20. století postupně většinu funkcí, které byly předtím "vyhrazeny" reportáži: pronikání do těžko přístupných prostředí, pohotovost a autenticita podávaného svědectví.
* Audiovizuální technika je pro tištěná média velkou konkurencí, nicméně:
- možnosti techniky jsou stále omezené, skrytá kamera nelze použít vždy
- psaná reportáž umožňuje hlubší psychologický ponor
Typy reportáží
* Slovenská teoretička Mária Follrichová uvádí ve své studii Reportáž - Informačný či
publicistický žáner? rozlišuje reportáž epickou, dramatickou, afabulární, dokumentární,
investigativní, informativní, problémovou, sociální, reportáž - interview, reportáž - portrét,
reportáž - událost a mikroreportáž.
* Toto dělení je ale nesourodé.
* Spisovatel, dramatik a publicista Ivan Klíma dělí reportáž na čapkovskou a kischovskou:
* Kisch sbírá fakta a z nich sestavuje zajímavý příběh či záznam nějaké události
* Čapek rovněž zaznamenává fakta, ale ne, aby z nich sestavil příběh, ale aby se nad nimi
zamýšlel, aby nás zaujal vtipnými postřehy, závěry či analogiemi.
* V reportáži autor kombinuje různé metody práce: přímé (pozorování, přímá účast), nepřímé: sběr faktů (rešerše), konfrontace pohledů bezprostředních účastníků
* Složka přímá pocházející z prožitku autora by však měla převažovat, tím se stává reportáž kvalitativně lepší - pravdivější i emocionálně působivější.
* Jedna z možností reportáže je totiž reportáž, která se nazývá různě, nejčastěji reportáž se
skrytou identitou novináře.
* Změněná identita nastává i v případě, kdy si novinář nevymýšlí žádnou legendu, ale jenom nesdělí své povolání a tím ani pravý účel své návštěvy.
* Tyto reportáže patří k nejzajímavějším, nejvíce cenným i ceněným. Zároveň však patří k těm nejtěžším pro reportéra. Mívají také často soudní dohru.
* Soudy v řadě případů dospěly k závěru, že informování veřejnosti je hodnotou, která má přednost před dodržováním řady formálních postupů.
* Používání falešné identity v případech, které vedou k odhalení jednoznačně nebezpečného nebo amorálního jednání, lze z etického hlediska nejen schválit, nýbrž i oceňovat.
* Jeden z výtečných reportérů, používajících skrytou identitu, německý novinář Günter Wallraff však ve svých reportážích někdy pokročil ještě dále než k pouhému převleku a použil metodu, s kterou se například v současné české reportáži můžeme setkat jen výjimečně: metodu inscenovaného konfliktu. Reakce, které taková provokace vyvolá, mohou dát reportáži novou dimenzi, nebo například
vytvořit její efektní závěr.
* V případě reportáže nepostupujeme jako při psaní zprávy. Systém obrácené pyramidy zde neplatí. V reportáži nemusí být vše nejdůležitější v úvodu.
* Úvod musí být atraktivní a má za každou cenu vtáhnou čtenáře do děje. K tomu ale slouží i jiné prostředky (daleko expresivnější) než pouhé vyjmenování všeho, co jsme viděli na místě.
* Český jazykovědec František Daneš definoval úvody publicistických jazykových útvarů: shrnující, akcentující jeden aspekt sdělení, dramatický, kulisový (scénický), nepřímý (zdánlivě nesouvisející s titulkem), otázkový, citátový
* Protože reportáž bývá někdy poměrně dlouhý útvar, musíme v ní zvolit při psaní správný rytmus. Takzvaně pomalejší popisnější pasáže se musí střídat s barvitými citáty, s výroky lidí, které jsme u toho potkali.
* Nesmějí chybět mezititulky a také místa, kde se vysvětlí pozadí události. V případě našeho příkladu z války, tak musíme někde vysvětlit, že ve válce se stávají i omyly, při nichž umírají civilisté, a připomenout třeba některé jiné.
* Pokud autor skutečně prožil výjimečnou událost, může celé vyprávění zpestřit tím, že vystupuje v první osobě. Musí si ale být v tomto případě jistý, že je k tomu důvod. Rozjímání autora nad sebou samým čtenáře vůbec nezajímá.
* Použití vyprávění v první osobě (ich forma) přichází v úvahu, jenom když se novinář shodou okolností sám ocitl ve víru popisované události a z pouhého pozorovatele se stal účastníkem.
* Co v reportáži nikdy nesmí chybět, na rozdíl od jiných novinářských žánrů, je pointa na
konci.
* Reportáž může mít dle Márie Follrichové závěr dějový - vysvětluje nejdůležitější moment popisované události, nebo hodnotící.
* Follrichová předkládá i rozlišení závěrů, které se uvádí v americké literatuře, a to závěr
shrnující, překvapivý, závěr s vyvrcholením a závěr bez konce.
Desatero dobré reportáže
* V reportáži, na rozdíl od zprávy, nemusí být vše důležité v úvodu
* Otevření má být originální a přitažlivé
* Používejme velmi barvitý a nápaditý jazyk, citáty lidí
* Vzhledem k možné větší délce střídejme rytmus psaní
* Nepopisujme sami sebe, ale to, co jsme viděli a zažili
* Dejme zažité věci do souvislosti
* Nepopisujme věci "televizním způsobem": přibližme čtenáři detaily
* Nepíšeme ji zásadně od stolu či za pouhého použití telefonu
* Studujme k ní podrobné podklady, které s tématem souvisejí
* Na konci reportáže je pointa
Reportážní žánry: reportáž, feature, črta
· Feature/story
Co je to feature? (terminologické vymezení)
* Výraz pochází z angličtiny a často (zjednodušeně) se do češtiny přebírá pod názvem story.
* Anglické slovo feature znamená tah, rys obličeje nebo charakteristický rys nějakého jevu.
- Zjednodušeně proto, že story je jen druhem žánru, který se označuje jako feature. V anglo-americké žurnalistice se objevuje feature-story. V praxi se zkrátka tolik nerozlišuje, panuje zmatek.
- Obecně jde o soft news, tedy zprávu s publicistickými rysy. V hard news jsou pouze fakta.
Slovníky uvádějí tyto významy:
* základní významy: příběh, historie, vyprávění
* rozšířené významy: povídka, pohádka (fairy tale), pověst (based on folklore), báchorka (tall story), povídačka, anekdota (funny story), zápletka, fabule, děj (plot)
* žurnalistický význam: článek, reportáž, žurnalistický příspěvek
* Akademický slovník cizích slov z roku 1995 uvádí výraz story ve dvou významech:
- hovorové označení pro historku a příběh
- řidčeji užívaný termín označující základní fabuli příběhu, přejatý z anglo-amerického prostředí
* Human interest story -- příběh člověka, jenž se stal účastníkem neobvyklé, zpravodajsky zpracovávané události
* Žánr, jenž by v anglo-americké žárnalistice svým stylem, vlastnostmi i informačně-zábavní funkcí odpovídal českému protějšku (story) je popisován jako feature.
* Naopak pod pojem story se vejdou i čistě zpravodajské příspěvky - news story.
* Anderson a Itule v knize Writing the News uvádějí:
Neexistuje žádná pevná hranice mezi zprávou a [takzvanou] feature story, zvláště dnes, kdy je většina zpráv o zásadních událostech určitým způsobem přibarvována [featurized].
* Mnoho novin proto nabízí směs klasických zpráv (hard news stories), jež zaznamenávají důležité události, a takzvaných feature stories (features), které mohou stát samostatně či dokreslovat zpravodajské články daného vydání a poskytovat čtenářům doplňující informace.
* Výraz feature se v publicistice anglicky a německy mluvících zemí někdy používá pro krátkou vypointovanou reportáž vycházející z jednoho výrazného názoru nebo úhlu pohledu.
* Častěji však toto slovo označuje rozsáhlejší reportážní útvar, který si kromě již
standardizovaných reportážních postupů vypůjčuje metody z různých žánrů.
* Někteří autoři považují feature za formu reportáže, jiní za samostatný žánr.
* Podle některých se feature silněji než reportáž soustřeďuje na úlohu doložení obecných, abstraktních obsahů na aktuálním živém bezprostředním příkladu ze života.
* Story
(neboli feature, jak se říká v anglosaské žurnalistice, odkud tento žánr dorazil i k
nám) je v podstatě určitý druh kratší reportáže či velmi živě napsané zprávy. Ale důraz je ve story daleko více kladen na jednotlivý příběh člověka, na skupiny lidí, ale také na určitý fenomén nebo trend ve společnosti.
* Slovo feature je z novinářského pohledu poměrně velmi těžko přeložitelné do češtiny. Jeden z možných výkladů je například "charakterizovat". To by se pro naše potřeby dalo (když to bereme s určitým nadhledem) použít. Story totiž prakticky vždy podrobněji "charakterizuje" nějaký trend, jev či lidi. Na tom bývá celá story postavena.
* Příběh (story) získal významné místo na hranici zpravodajství a publicistiky. Doplňuje obecná sdělení o podstatě událostí vylíčením prožitků a pocitů zúčastněných jednotlivců. Příběh je malý epický útvar s neutrálním pásmem autora a s mírně emotivním a jazykově specifickým pásmem postav.
Obě pásma jsou zřetelně oddělena."
* Ruß-Mohl a Bakičová v knize Žurnalistika uvádějí, že feature je reportáž s pozadím:
* Přísné oddělení mezi reportáží a feature není možné. Feature je ale náročnější
žánr, reportáž a analýza se mísí, reportér nejenom podává zprávu o tom, co vidí, slyší a vnímá, ale také se pokouší dění zařadit, interpretovat a učinit srozumitelným.
Feature je nejvhodnější formou pro abstraktní a těžká témata. Je vhodný k tomu tato témata oživit, objasnit je, přiblížit pomocí jednání a obrazů.
* Poznávacím znamením feature je obměna mezi názorností a abstrakcí, mezi přitažlivými skutečnostmi stojícími v popředí a informativním pozadím, mezi objasněním a závěrečným důsledkem. Jednotlivé předkládané osoby by přitom měly být pro celkovou situaci co nejtypičtější.
- Kdo chce psát reportáž o bezdomovcích, bude asi nejpravděpodobněji po celý den doprovázet někoho z nich. Jestliže z toho má vzniknou feature, může osud jednotlivce poskytnout onu základní červenou nit.
- Story (příběh) je ale třeba obohatit o hlasy expertů, o vypovídající čísla a statistiky.
- např. story o umělci: jak vypadá, co dělá, co si myslí o současné tvorbě (jinak jde o profil/portrét: osoba je charakterizována zvnějšku)
- psáno v přítomném čase (pokud nejde o vzpomínání na nějakou událost)
news feature = živě napsaná zpráva s příběhem na pozadí (musí mít background a protagonisty)
* feature = reportážně pojatý příběh (musí mít background a protagonisty)
* feature = story, čili příběh (ve story v užším slova smyslu je background implicitně ukryt v příběhu)
- užívá zpravodajský jazyk, bez subjektivního pohledu autora
- významnou složkou je kontext, background (výpověď mnoha na sobě nezávislých zdrojů), ale příběh musí zůstat většinou v 1. odstavci začíná příběhem člověka, ten se line zprávou, přičemž jsou přítomny statistiky, fakta apod., které fenomén podpoří
- na závěr není žádná pointa
- čím víc faktů, tím víc news feature
Příklad č. 1
* Kenneth Taylor si vychutnává svoji návštěvu Španělska. Jídlo je dobré, ze své postele má výhled na Pyreneje a místní přátelští lidé hovoří anglicky. Tento dvaašedesátiletý pacient nemocný rakovinou, jeden ze stále rostoucího počtu britských takzvaných 'zdravotních turistů`, říká, že vlastně zapomněl, že je v nemocnici. (Takto začíná příběh, který popisuje pobyty anglických pacientů ve Španělsku, což je teď velká móda.)
* Příklad č. 2
* "Toto není špatné - toto je vůbec nejhorší místo," říká podsaditý jihoafrický major a kouká na rušnou ulici plnou děr v burundském hlavním městě Bujumbura. (Tímto způsobem je otevřen příběh o jednom z nejchudších afrických států a jeho problémech.)
Příklad č. 3
* "Pořád platím za potraviny, které jsem koupila pro svoji rodinu před mnoha lety," řekla
Julie Pickettová. Myslí to doslova. Pickettová a její manžel Jerry, pár z Middletownu v Ohiu, padli do železného sevření dluhů z kreditních karet. Nikdo jim sice nevyhrožuje tím, že jim rozdrtí kolena, ale jinak jsou v podstatě ve stejné situaci jako oběti žraločích lichvářů. Za to, co teď mohou společnosti vydávající kreditní karty dělat legálně, bylo zvykem posílat lidi do
vězení. Zatímco banky a peněžní trhy vyplácejí na úrocích zlomky, je běžné, že sazba na vaší
přátelské kreditce od Visy či Mastercard je skoro 30 procent. Tomu se dřív říkalo lichva." (Takhle píše svůj ekonomický feature o kreditních kartách v USA Bob Herbert z New York
Times.)
Typické znaky
- velký důraz na detaily, citace (bez nich story nemůže existovat) a snaha o barvitý jazyk
- zařazení do kontextu a vysvětlení souvislostí
- podobně jako u reportáže, má přijít na závěr pointa
- titulek děláme kurzívou.
Jak se story liší od reportáže?
Je většinou kratší, zaměřuje se více na jednotlivý fenomén, věc, člověka či skupinu lidí. Je jakýmsi "okénkem" do života společnosti.
* Chybou českých médií však je, že story začaly pojímat jako příběhy lidí. Tak to ve světě
"nechodí". Také se dělají story, jež souvisejí se životním stylem (Italové dávají stále přednost
pizze před hranolky, atd.), s novými technologiemi, s historií (nový objev archeologů), uměním, ale i politikou (například jaký je dnes vlastně vliv ruských komunistů).
Desatero dobré story (feature)
* Titulek je přitažlivý svojí neobvyklostí, tiskneme kurzívou
* Za každou cenu se snažíme na úvod vtáhnout čtenáře do děje
* Jazyk je živý, používáme hodně citátů
* Klademe velký důraz na nejrůznější detaily
* Snažíme se co nejvíce přiblížit atmosféru, aby ji čtenář mohl až vycíti
* Nestačí pouhý (třeba i krásný) popis bez účastníků děje
* Nabízí originální pohled i na velmi známou věc
* Je určitým malým "okénkem" do života společnosti
* Story charakterizuje nějaký trend, jev či popisuje příběh člověka (lidí)
* Překvapivý závěr, aby se čtenář zamyslel, dojal či pobavil
· Črta
- publicistický žánr, drobný prozaický útvar, často slučující prvky povídky a reportáže.
- charakteristickým znakem je plastické zobrazení konkrétních lidských vlastností, aktuální konflikt, hloubkové analytické sondy spjaté s úvahami, autorským postojem a hodnocením.
* Dnes je již črta pouhým historickým označením.
* Pěstovala se především v 19. století v české literatuře i žurnalistice, později se rysy
tohoto žánrového typu hledaly i v dílech českých klasiků 20. století.
* Název nepostrádal zpočátku určitý omluvný, téměř alibistický podtext: měl totiž naznačit, že jde o svého druhu skicu, literární text, který není náležitě umělecky "prokreslen", nýbrž jen "načrtnut". Šlo často o - mnohdy bezprostřední - záznam zážitku.
* Leckterou tehdejší črtu bychom dnes označili bez zaváhání jako fejeton.
* Bezprostředností a přítomností osobního zážitku se črta dostává do těsné blízkosti reportáže. Řada textů, které bývaly dobově nazývány črta, by dnes byla považována již za povídku, ale jiné takto označované texty, by dnes byly bezpochyby vnímány jako reportáže.
* Vcelku však platí, že oproti reportáži, jak se prosadila a ustálila ve 20. století, byla črta
více literární a kladla menší důraz na fakta, neměla natolik zpravodajskou, informační funkci.
Ostatní žánry
Soudnička, medailon/portrét, nekrolog
Soudnička
* žurnalistický projev, který ve formě fejetonu osvětluje příčiny, následky a
aspekty provinění; odehrává se v soudní síni. Typický je subjektivní přístup autora a jeho tvořivá fantazie při tlumočení a objasňování faktů, dotýkající se charakteru lidí. Česká soudnička vznikla v Národních listech (1871).
* Soudnička - klasický útvar meziválečné publicistiky soustřeďující se na soudní případ z pohledu justičního projednávání. Autor se zpravidla účastnil celého zasedání soudu a sledoval průběh soudního protokolu až do konečného rozsudku, aby pak literárně zpracoval nejen delikt pachatele, ale i průběh jednání, takže v klasické soudničce býval uveden rozsudek a mravní ponaučení čtenářům. V dnešní podobě se soudnička blíží spíše novinové povídce či reportáži ze soudní síně a žánr prožívá krizi.
* Soudnička se stala svébytným žánrem, který spojovala s reportáží přítomnost jak věcné, zpravodajské složky, tak beletristických postupů, včetně záznamu osobních dojmů a pocitů novináře.
* Soudnička dosáhla svého vrcholu v díle Rudolfa Těsnohlídka (1882 - 1928), kde se blíží realistické povídce.
* Píší-li dnes noviny o soudních procesech, je to většinou věcné, nepsychologizované
zpravodajství.
Medailon
* Medailón (z franc. médaillon = oválný přívěsek na náhrdelníku s vyobrazením) - žánr
publicistické literatury, v němž se na nevelké ploše textu přibližuje čtenáři obraz nějaké osobnosti v jejích nejzákladnějších rysech, často v překvapivém podání a osobitou esejistickou formou. Medailón se zaměřuje na detaily a na charakteristiku osoby z nového zorného úhlu. V tomto smyslu má dosti společného s esejem. Medailón podává klíč k pochopení osobnosti a jejího díla, odhaluje málo známé stránky její existence a tvorby. Subjektivní podání je v medailónu běžné. Rozšiřováním svého obsahu a množstvím povahopisných detailů přerůstá medailón v portrét. Zvláštním druhem medailónu je nekrolog.
Portrét
* Portrét (z fr. portrait = podobizna), též podobizna - žánr umělecké publicistiky, jehož cílem je představit významnou osobnost veřejného života, zejména její individuální a zvláštní rysy. Portrét se nezatěžuje biografickými daty, snaží se naopak komplexně vystihnout podstatné znaky osobnosti, její intelektuální vývojovou dráhu. Portrétu je blízký medailón, jenž na rozdíl od něj je subjektivnější, používá expresivních výrazů. Portrét je v porovnání s medailónem věcnější. Jeho forma je úsporná, aforisticky hutná.
Nekrolog
* Nekrolog (z řec. nekros = mrtvý, logos = slovo) - původně záznamy vedené církví o zemřelých členech, příp. donátorech některé církevní instituce. Nověji informační a hodnotící vzpomínkový projev při úmrtí významných osobností (vědec, politik, spisovatel, zpěvák apod.). Jeho úkolem je oznámit úmrtí, uvést příčinu smrti, nejdůležitější životopisná data, zhodnotit zásluhy o rozvoj oboru a společnosti. Vychází v tisku krátce po smrti osobnosti (zpravidla následující den po úmrtí) s fotografií a ve smutečním rámečku. Mívá charakter osobité vzpomínky, nebo populárně-naučné rozpravy s analyticko-hodnotícími ambicemi.
